Mír, lásku, přátelství, porozumění, pohostinnost do Vašich domovů, srdcí a společenství – POSELSTVÍ S PRAHOU, KLASIKOU.. motto festivalu 2015.
Ať se Vám i nám společné i jednotlivě konané dílo vydaří. Děkujeme za podporu v minulém roce a těšíme se při koncertech a aktivitách v roce letošním.Za celou obecně prospěšnou společnost Praha, klasika..
Jiří Havlík, ředitel
Ada Slivanská, výkonná ředitelka
Zdenka Zemanová, PR
.. o 70 let později ..
DĚJE SE S LIDMI NĚCO?
Přesná čísla o tomto nikdo nikdy nezjistí, není jak. Ale vůbec nemusí být přehnané kdesi kdysi uváděné tvrzení, že z přibližných 2 miliard lidí žijících na této planetě ve 40tých letech minulého století byla událostmi 2. světové války nějak zasažena, ovlivněna nebo jinak postižena nejméně miliarda, možná i daleko více. Přímo či nepřímo, fyzicky nebo „jen“ psychicky, rozhodně doživotně.
I kdybychom pominuli těch neskutečných x miliónů spočitatelných mrtvých těl.
Jak asi v oněch letech tenhle svět, viděno pomyslnýma očima pomyslného nebeského pozorovatele, vypadal?
Na zeměkouli byla místa, kde se zdánlivě či skutečně, ve hmotné realitě nedělo nic, co by vybočovalo z dobového, na dnešní poměry možná už docela starosvětsky poklidného životního tempa a stylu. Při pohledu na glóbus to dokonce ještě mohlo i plošně vypadat jako „pokojná většina světa“.
Ale pravděpodobně o válce věděli, nejspíš poprvé (podruhé?) v nám známých dějinách lidstva, úplně všichni. Všude. Možná tam, kde měli zprávy pouze z dálky, si říkali, není to u nás. Tak jako my si to dnes v duchu říkáme o Ukrajině „za humny“, či o nepatrný kousek vzdálenějším arabském světě. ( Co to je pro dnešní technologie, nějaké dvě tři hodiny letu civilního Airbusu, 5 minut pro vojenskou raketu, „0,000nic“ vteřiny pro elektronicky vedený internetový kyberútok.)
Když však k nim to běsnění dorazilo, nikdo se jich vůbec na nic neptal. Neměli, přes jakékoli osobní pocity, názory či přání, možnost volby. Prostě byli vtaženi do války. Z hodiny na hodinu se jim nevratně změnil život. Když ne rovnou ve smrt.
– A když to trápí, likviduje (zatím?) ne nás ale jiné, máme, můžeme my být v klidu? Těžko.
Ovšem byla místa na planetě, kde byly lidské životy zhášeny (velmi decentní výraz) jinými lidmi po tisících. Co po tisících, po desetitisících. Co po desetitisících, pak i po statisících. A to, z pohledu dnešní doby, ještě docela neumělými prostředky. Byly bořeny, ničeny, stavby. Lidská obydlí
i historické kulturní hodnoty, celé čtvrti měst. Byla místa, kde se pak lidské maso a kosti válely po zemi na haldách, příšerný, nedomyslitelně absurdní odpad.
– Existuje ještě jiný biologický druh, jiní tvorové, kteří sami sobě navzájem dělají taková strašnosti?
– – –
Už je pryč všechno to šílenství, to strašlivé utrpení? (A k čemu že bylo?) Bylo definitivně ukončeno
a očištěno zahrnutím buldozery, rozfoukáním kouře z komínů krematorií? Ale kdepakže! Jede vesele dál! Pouze teď zrovna jakoby v „menším“.
Kolik z nás, tzv. poválečných generací, si v sobě nese (a jak dlouho ponese, aniž o tom třeba moc co tušíme) stále v nějaké podobě pozůstatky, traumata téhle minulosti? A že by se neprojevovaly v dnešním životě dalšího, už – rádi říkáváme – nového tisíciletí? Kdo tomu věří, ať zvedne ruku!
I pokud by již vědomě ne, těch důsledků, nepřímých vlivů, stále bude nespočet.
Má to snad celé nějaký hlubší, nám skrytý smysl? Může to snad být nějaký záměrný proces, v rámci něhož by se lidé měli nějakým způsobem pozitivně posunout dále ve svém vývoji, „pozdvihnout se“? Není rozkvětu bez krize? Ale. – mohlo by se to vůbec dařit, takovýmto strašným, zároveň tupým
i děsným způsobem?
– Jak bezmezně bolestná by asi lidská zkušenost musela být, aby jednou vedla k trvalé pozitivní změně?
– – –
Je to celé opravdu šílené. Nechce to asi nikdo.
… – nebo že by snad někdo přece jen ano?
– jakože on je rozhodně lepší než tamti, a musí to tedy prostě a jednoduše být podle něj stůj co stůj? Jakože sebe pak ochrání? (opět, kdo tomu věří… Nikdy v historii se nikdo natrvalo neochránil.)
– nebo, že život v podstatě ani moc za to nestojí? (ovšem, kromě toho mého vlastního, že…)
A vyvrcholením všeho, zrození, láskyplné péče a starosti rodičů, růstu, vývoje, vzdělávání, poznávání světa, lásky, plnohodnotného tvořivého života na čarokrásné Zemi, že by mělo být odpálit se a vzít spolu se sebou na onen svět co nejvíce spolucestujících v nacpaném autobuse?
Je celkem jasná jedna věc, kdo to také, uvnitř té naprosté většiny miliard ostatních, nechce určitě. Umělci rozhodně – nebylo by pak co a pro koho tvořit.
Možná proto se, napříč touto planetou, stále ozývají, protestují, bijí na poplach – protestujeme, ozýváme se a hrajeme na poplach…
Začínáme POSELSTVÍ / THE MESSAGES roku 2015, sedmdesát let po skončení nejničivější a nejobludnější války nám známého světa předchozího věku, a v počínajícím již věku Vodnáře.
Ze všech svých sil si přejeme aby už nikdy nic podobného nenastalo.
Nechť naše koncerty toto přání hudbou vyjadřují a umocňují.
Jiří Havlík, ředitel festivalu